Jestli do té Barcelony doletím, dám si tam medaili na krk už na letišti.

“Jestli do té Barcelony doletím, dám si tam medaili na krk už na letišti,” běží mi hlavou, když celá vyklepaná čekám v Praze na výsledky PCR testu, vyplňuju zdravotní dotazník pro vycestování a sleduju zároveň stránky ministerstva zahraničí, kde se podmínky mění jak počasí. Jsem už na letišti a je hodina odbavení letu…

Všechno začalo v pondělí, kdy mi šest dní před závodem odpoledne potvrdili přihlášky na otevřené mistrovství Katalánska v Masters plavání. Závodit mám v neděli, takže jsem si odlet naplánovala na čtvrtek večer. Rychle tedy pořešit letenky, bookovat hostel, co nejblíž bazénu, dodělat práci, kterou kvůli rychlé neplánované akci jsem nepředpřipravila dopředu... A hlavně absolvovat testy na covid tak, aby měly platnost 72 hodin. 

Závody v masters plavání momentálně v Čechách žádné vypsané nejsou (kromě Vozkova memoriálu v srpnu). Ale po 460 dnech trénování v protiproudu, na suchu v dešti, minus osmi, soukromém bazénu, jsem už potřebovala stát na startovacím bloku a slyšet větu Take your marks. Proto, aby si zase připomněla, proč každý den vstávám na trénink. Před třemi a půl lety jsem začala systematicky trénovat a nechtěla jsem ani přes lockdown to, co jsem se naučila, ztratit. A tak, když Španělé pár dní před plánovaným termínem závod nakonec povolili, řekla jsem si Letím. Bůhví, co nás ještě čeká…

Ten den Španělsko uvolnilo cestu Čechů jen na antigen, jenže můj přestup v Nizozemí vyžadoval PCR test. Přímých letů bylo jen pár a za draho. Ve středu ráno jsem tak naklusala na PCR test s tím, že odpoledne budu mít výsledky. Jenže ve čtvrtek dopoledne pořád nic, takže rychle na antigen, který je do 15 minut s tím, ať mám aspoň v něco. V nervech odjezd na letiště i s notebookem, abych mohla dokončit zdravotní dotazník, kam se nahrávají i výsledky testování. Za pět minut dvanáct jsem se dočkala a úplně prázdným letištěm na Ruzyni prošla odbavená. “A jdu na panáka!” spadlo ze mne všechno…

Když jsem se druhý den ráno probudila 150 metrů od krásného venkovního bazénu, se slunečným počasím a 30 stupni Celsia, dala si rozplavávací trénink, šťastná si začala užívat Barcelonu. Sice všude v respirátorech, i venku a na bazénu, ale přesto. Památky hromadnou dopravou skvěle dostupné, jídlo levné a výborné, Estonec na pokoji v hostelu sympaťák…

Závody pak neměly chybu. Vše perfektně zorganizované, za přísných podmínek, s měřením teploty, QR kódem pro vstup, bez diváků. Rozdělení věkových kategorií do dvou dnů, v sobotu 50 až 85 let plus. V neděli pak 20 až 49 let plus. V každém dni asi 200 závodníků. Výborné podmínky - rozplavávací vnitřní 25tka, na dlouhém venkovním bazénu pak startovací bloky i Omega na měření, vířivka po závodě… A jak jsem dopadla? Na padesátku volně si dávám osobák, stovku volně žádná sláva, se spoustou chyb, ale se stříbrnou medailí v kategorii. Spokojenost veliká, protože zážitek! 

Další den už zase nastává řešení kam na testy a jaké. Dozvídám se, že sice pro Čechy je Nizozemí na antigen, ale ne z vnitrozemí Španělska. PCR opět nutný, jenže jeho cena je 3000 Kč, navíc nemocnice mi vydává jen papír bez QR kódu, takže se modlím, abych prošla odbavením, kde ho chtějí. Na letiště proto jedu mnohem více hodin dopředu, abych případně mohla řešit komplikace. Naštěstí mám kliku… V letadle si pak spokojená říkám, že i tak... to všechno stálo za to. Protože, když to miluješ...