“Řekla jsem si, že jestli se nekousnu, tu šanci už nedostanu.”

Před koncem roku polohovkářka Kristýna Horská (23) překonala v Taškentu český rekord na 200 metrů prsa a výkonem 2:25,24 minuty tak splnila A-limit pro olympiádu v Tokiu.

Jaký byl závod, který ti vynesl olympiádu?
Hodně zvláštní. Když jsem dohmátla, čas jsem neviděla hned. Asi až pět minut po doplavání. Den před tím jsem plavala 200 polohovku, kde jsem zaostala za pět setin. Proto jsem si řekla, že si prsa jdu užít. Byla jsem natěšená, všechen stres ze mne opadl. 

Nastupovala jsi s nějakou taktikou?
Rozhodla jsem se, že první padesátku nebudu hrabat, ale pojedu na sílu. Když jsem dohmátla, bylo ticho. Viděla jsem trenérku Petru, jak běží po schodech někam k časomíře. Jen houkla, že se mám vyplavat. Pak ke mně přišel repre trenér Perna a tvářil se vážně. Říká mi: Jsi tam. A já: Kde? Dostala ses na olympiádu… V tu chvíli mi to došlo. A pak přišla trenérka, objímaly jsme se celé šťastné. Ještě další minuty jsme ale přesný čas neviděly, což bylo strašný. Až pak jsem zjistila, že mám i český rekord.

Jela jsi ale sama, byla jsi od všech o parník vepředu. Jaké to je závodit sama se sebou?
Asi mi to vyhovuje. Budu překvapená až zase budeme závodit bok po boku. 

Jaká cesta vede k tomu dostat se na olympiádu?
Poslední roky jsem měla těžké. Pořád jsem měnila skupinu, trenéry. Když skončila Markéta Kaplanová, šla jsem k Paolovi (Bossini, pozn. aut). Navíc jsem byla plaváním znechucená a rok trvalo než jsem se dostala k tomu začít znova. Když Paolo na Strahově skončil, rok jsem zkoušela pana Moravce, ale tam mi to nesedlo. Rozešli jsme se v půlce letní sezóny, pak jsem začala řešit alternativity.

V čem jste se neshodli?
Nesedli jsme si lidsky. Dával mi hodně věcí za vinu.

Naštěstí tě přijala do VSC právě Petra Škábová...
Znám ji dlouho. Ale kdysi mezi námi vznikly nějaké šumy a nenapadlo mne, že by mě mohla trénovat. Naštěstí jsme si před necelými dvěma lety sedly, vyříkaly si věci a začaly spolupráci. 

Znám tě pár let zpátky, kdy jsi si chodila unuděná na tréninky, měla jsi pár kilo navíc... Pak ses ale najednou změnila: zhubla jsi a smála se…
Potkala jsem lásku. Kubu. On je hodně pozitivní a přenesl to dost na mne. Najednou jsem neřešila jen plavání a školu. Měla jsem i jiný život. Našla jsem odreagování a spadl ze mne stres. Zhubla jsem osm kilo úplně jako vedlejším následkem.

Petry náročné tréninky v tom roli nehrály?
První soustředění s ní bylo šílený. Vůbec jsem to nezvládala. Řekla jsem si, že jestli se nekousnu, tu šanci už nedostanu. Už když jsem trénovala s Markétou Kaplanovou, říkala mi, že Petra má podobné typy tréninků, že bychom si mohly sednout. A měla pravdu. Petra ve mne, ani nevím jak, zlomila tu nechuť, najednou jsem chtěla do toho zase šlapat.

Co pomohlo?
Plaveme kvalitu v objemu. Dřív jsem plavala dlouhé tratě, ale nebylo dáno jakou intenzitou. U Petry je intenzita vždycky přesně jasná. A když ji plaveme špatně, tak je to špatně. Příklad: dřív jsem plavala 6 km a ostře z toho 1,5 km. Nyní jsou to ze šesti kiláků ostré čtyři. A myslím si, že jsem zhubla i díky tomu. 

Jak najít hranici mezi tím, kdy je náročnost ku prospěchu a kdy ubližuje? 
Těžko říct. Já jsem ale byla hodně v pohodě a to podle mně byl základ. 

Vrátíme-li se k limitu: měly jste i plán B, kde byste jinde případně pokoušely limit?
Já se na to upnula, protože jsem chtěla mít splněno a získat tak klid na státnice. Teď se můžu soustředit na Evropu a olympiádu, státnice. Nějaké další závody jsme měly v merku. Ale už se mi nikam nechtělo, protože jsme, kvůli situaci, byli hodně mimo domov. 

Co je důležité podle tebe pro vztah trenér - svěřenec?
Potřebuju si s ním i lidsky sednout. S Petrou jsme byly na večeři a nebavily jsme se jen o plavání. To tam je samozřejmě to hlavní. Ale jít spolu na snídani, kafe, jen tak si sednout - to potřebuju. Je to uvolněné. Je dobré s ním trávit čas i jinde než na bazéně. 

Kolikátá je to tvoje trenérka?
Závodně plavu od páté třídy, protože od první jsem dělala aquabelly. Od páté do osmé jsem dělala obojí. V deváté jsem si nechala jen plavání. Je mi třiadvacet a Petra je moje pátá trenérka. 

Mluvila jsi o svém vztahu s Kubou Lahodou. Jak se dá takový svazek udržet, když jsi profi sportovec - tedy pořád na cestách?
Plaveme spolu. Kuba je také v repre, takže všechny soustředění i tréninky jsme absolvovali spolu. Spíš je lepší někdy být od sebe. Mám navíc štěstí, že je Kuba hodně chápavý. Když jsme se ale třeba teď rozdělili na delší dobu, věděl, že to musíme zvládnout. Což třeba chlapi, co mají přítelkyně, co nesportují, mají o dost těžší. Prostě je potřeba se vzájemně tolerovat.

K úspěchu je potřeba i dobrá psychika. Jak nebo čím ji posiluješ?
Mám psychologa Michala Šafáře. Je fajn, vtipný a všechno bere s nadsázkou, což mi vyhovuje. A už se známe tři roky. Což mi pomohlo, když jsem další vlny covidu zvládala mnohem hůř. Nevěděli jsme, jak to bude s olympiádou a to mne dost sejmulo… S psychikou jsem se dost posunula, od juniorských let, kdy na mne nesměl nikdo mluvit před závodem a ani jsem nesnídala, což bylo peklo. Teď už si nedovedu představit, že už se nenasnídám. Michal mi hodně pomohl. Třeba i s tím, že jsem při závodech měla strach z lidí okolo. Vždycky jsem si vybrala někoho a řekla si, že ten mne nesmí porazit. A když se to během závodu stalo, že mě třeba soupeřka doplavala, vzdala jsem to před cílem. A proto jsem se rozhodla to řešit a povedlo se. Nejsem ten typ, co něco vzdává. 

Foto: archiv Kristýny Horské, České plavání