Musela jsem obětovat mejdany. Ale chtěla jsem na olympiádu

V neskutečném finiši na nedávném Mistrovství Evropy v Budapešti uplavala Barbora Seemanová (21) na 200 m volně i slavné Italce Pellegriniové a odvezla si tak domů zlato. A teď přidala i další český rekord na 400 m volně. 

Když se lidé dívají na závody v plavání v televizi, vypadá to snadno. Rychle přeplavat bazén... 
Myslím si, že to snadné není. V televizi to vypadá hezky a ladně. Ale potom, když se ptám lidí, jaké to je když si jdou zaplavat, uznají, že mám pravdu. Že to není tak jednoduché přeplavat bazén. A my vrcholoví plavci to máme stejně, jen na vyšší úrovni. Ale také nás to bolí.

Co se na tom člověk učí tolik let?
Základy, co máme z dětství, jsou u všech podobné. Potom už se staví na tom podle toho, jak to člověku jde. Na plavání je ale strašně moc detailů, které jsou potřeba se naučit skoro dokonale a i tak to není stoprocentní. Je tam hodně moc chyb, které se dají dělat a je třeba je eliminovat, abychom měli při plavání co nejmenší odpor. Ale odstranit i malou chybu může být práce třeba na rok, proto to trvá tak dlouho.

Plaveš odmalička. Máš u toho čas na kluky – poznat i ty jiné než od bazénu?
Plavání je náročné časově. Ale vždycky jsem měla čas na své koníčky i kamarády. Nejen na kluky. Je to jako každý jiný sport - čas se tam najde.

Tvůj přítel je fotbalista Matyáš Písačka (23). Už jsi ho naučila plavat? 
Má dobré základy, takže to není tak náročné. Jde mu motýlek a kdyby začal trénovat, nemuselo by to být tak špatné. Musím ho pochválit i jak rychle se učí. Většinou, když někomu člověk něco opraví, trvá dlouho než to pochopí a zrealizuje. Ale jemu, když jsem něco poradila, změnil to razdva a to mě dost překvapilo.

Rozumí plavání, umí tě pochopit? 
Rozumí. Až mě potěšil, jak ho to prostředí pohltilo. Zná všechna jména, taktiky, věci, co se dějí na velkých závodech. Zajímá se hodně a jsem ráda, protože mi v lecčems dokáže poradit. Takže velký obdiv jemu, že se do toho tak ponořil, i když nemusel.

Naučil tě něco z fotbalu?
Učil mě práci s míčem, ale nebylo to tak úspěšné jako u něj to plavání. Nenaučil mě to úplně, řekl mi chyby, které bych nemusela dělat. Ale já si s míčem tolik nehraju. Naučil mě spíš rozumět fotbalu, tomu prostředí. Otevřel mi oči a celkově mě do toho zasvětil.

Nevadí ti, že musíš sportu „obětovat“ mejdany, kina… ten normální život tvých vrstevníků?
To jsem musela hlavně na konci základky a střední školy. Tam mi to asi přišlo nejvíc líto a pociťovala jsem rozdíly mezi námi. Oni mohli chodit na párty, když jim bylo už 18 let, slavili narozky, pařili na Silvestra… To jsem já nemohla, protože jsem trénovala a měla sezónu. Mrzelo mě, že vypadávám z party, kterou jsem měla strašně ráda. Ale zároveň jsem si tak vytvořila okruh blízkých přátel, které jsem kolem sebe měla. A věděla jsem, že když s nimi nejsem na párty, tak to neznamená, že se se mnou nekamarádí. Naopak vždycky jsem našla čas jít s nimi aspoň na kafe. Musela jsem si ale uvědomit, čeho chci dosáhnout a že mám jiné cíle než oni. 

Kdybys měla jmenovat jednoho člověka bez kterého bys neplavala, tedy nevěnovala se tomu profesionálně – kdo by to byl?
Troufám si říct, že to je moje trenérka Petra Škábová. Když si mne vzala ve 13 letech k sobě do skupiny, začala jsem se tréninku věnovat na sto procent. Ona byla tvrdá ruka, která mi nedovolila z té trasy ujet. Proto jsem si nikdy ani nezkusila omluvit se z tréninku, třeba právě kvůli nějaké oslavě nebo párty. Ne, že by mi něco zakazovala. Ale věděly jsme, čeho chceme dosáhnout, jaké máme cíle. Říkala, oukej, jdi na párty, ale takovým stylem nepojedeš na mistrovství Evropy. Donutila mě zamyslet se nad tím, jestli to chci dělat profesionálně nebo jako zábavu… A další podstatnou věcí je i fakt, že mi od začátku věřila. Nikdy jsem od ní necítila pochybnosti, že bych byla špatná. Chtěly jsme se dostat na olympiádu a za tím jsme šly. Dala mi vždycky jasný impuls k tomu, že to dokážeme. 

Foto: České plavání, instagram Báry Seemanové a Toyota Česká republika